4. díl

Za tři týdny: Začátek turné

Tak a je to tady. Dobaluju poslední věci a potom dobrovolně nasednu do autobusu s osmi kluky. Se divím, že na to ještě nepřišli. Víte z čeho mám nejvetší strach? Často mluvím ze spaní, někdy totální kraviny jindy si s vámi povídám. Jednou jsem dokonce ze spaní kámošku vyděsila málem k smrti. Kluci už přišli, ale na to, že mám "sestru" (mě), takže teď do mě pořád hučí ať je seznámím. Už nevím, co mám vymyslet, abych je od toho odradila, dokonce jsem uvažovala, že jim nakukám, že je/jsem lesba, ale i tak by mi to asi nevyšlo.

"Char? Kdy že se to vracíte?"

"Za tři měsíce, nevím přesně."

"Budeš mi každý den volat, že jo?"
"Neboj se mami, akorát si asi budeš muset zvyknout na můj klučičí hlas." odpověděla jsem a zazipsovala poslední kufr. Seběhla jsem schody a dole už na mě čekali Jeremy s Phillem a Maxem.

"Kde máš ségru?"

"Už jsem vám říkal minimálně milionkrát, že ji neuvidíte blíž, jak na fotce!"

"Ale tak se nevztekej. Mělo by ti to lichotit." Teď jsem se zarazila.Jak na to sakra přišli?

"Ehm..proč by mělo?" Možná to neví.

"Protože jste rodina, a to víš, říká se, že krása je dědičná. Ikdyž, když se tak dívám, tebe nejspíš adoptovali." Odpověděl mi se smíchem Jeremy a já ho probodla pohledem.

Přijeli jsme k tourbusu a přivítali se s kluky. Naložili si kufry a nesedli. Cesta probíhala v klidu dokud mi nazačal zvonit mobil.

Hi Barbie.
Hi Ken.
You wanna go for a ride?
Sure Ken.
Jump in!
I´m a barbie girl, in a barbie world…

Kluci se začli okamžitě smát a já si v duchu nadávat, proč jsem si nevypla zvonění. Tohle zvonení mám jenom na bráchu a on to stejné na mě. Rychle jsem zalezla do záchodu, což byla jediná uzavíratelná místnost, a zvedla hovor.

"Co je?!" vytěla jsem na něj potichu, kdyby náhodou chtěl někdo poslouchat za dveřma.

"Nic jenom sem tě chtěl slyšet." začal se chechtat, asi mu došlo, že jsem měla zaplý zvonění.

"No haha. Teď vážně, co potřebuješ?"

"No víš, dneska jsem pozval do kina Kim…" ani to nedopověděl, protože jsem mu do toho "skočila".

"Ááááááááááááááááááááááááááááááááá! Yes! Konečně! brácha jak dlouho už si to chtěl udělat? Neodpovídej, vím to přesně. Od tý doby, co jsem vás seznámila. Kdy jdete, na co dete?.."

"Zadrž!" tentokrát mi do toho skočil on. "Jdeme dneska večer a na co, to nevím, proto ti volám."

"Bácha, to nech na ní. Hlavně si vem sebou víc peněz, a pozvi ji ještě potom aspoň na zmrzlinu. Kim zmrzlinu miluje. A nejradši má jogurtovou a meruňkovou, to si pamatuj.Jo a stav se v květinářství a kup jí černou růži, ona zbožňuje černé růže." zase jsem se rozmluvila a ani si nuvědomila, že mluvím "trochu" víc nahlas.

"Char! Klid!" začal se smát "Dík za rady, ale ty by jses měla ztišit a já bych měl jít. Musím najít květinářství, kde budou mít černé růže." zasmál se a bez pozdravu položil. Jenom jsem se usmála a otevřela dveře. Za nimi, ale čekalo nemilé překvapení v podobě Liama.

"A do hajzlu" zanadávala jsem.

"Z tama jsi teď vylezl?" řekl s otázkou na konci. Nevěděla jsem, co mám dělat. Povzdechla jsem si a zatáhla za sebou do záchodu. Pořádně jsem zamkla a pootich mu zčla vykládat celý příběh. Vyvaloval na mě oči, jako kdyby tlačil hodně velký ho…..Nevypadal moc, že mi věří, tak jsem si nakonec sundala i paruku, kotlety i obočí. V tu chvíli otevřel pusu do kořán a já se musela začít smát.

"Můžeš mi říct, čemu se směješ?!" řekl, když se konečně vzpamatoval.

"Kdyby…kdyby ses….viděl." Nejprv se na mě zamračil, ale asi mu došlo, jak vypadal, a taky se usmál.

"Teď vážně. Jak dlouho ještě chceš hrát, tohle divadlo."

"V podstatě, kdybys nebyl všudybýlek, tak bych to hrála do té doby než by mi vypršela smlouva."

"Aha, takže si neměla v plánu nám to říct?"

"To teda rozhodně neměla."

"A můžu se zeptat, proč si to udělala?"

"Tys mě asi moc nevnímal." zasmála jsem se.

"No..ani ne"

"Protože…. viděl si někdy holku hrát na bicí v profesionální kapele? Já teda ne. I na škole jsem byla jediná holka, hrající na bicí."

"Takže to není jenom proto, že si náš fanoušek a takhle ses k nám chtěla dostat?"

"Li, přeskočilo ti? Vždyť znáš můj hudební styl. A ikdyž vás mám ráda jako osobnosti, vaše muzika mi moc neříká. Promiň. A navíc jsme nevěděli pro koho se ten konkurz dělá."

"Aha, já jenom…musel jsem se ujistit." usmál se a já taky.

"Asi by jsme měli jít, jinak si budou myslet bůh ví co."

"Fajn jdu první." už otevíral dveře "a neboj dokud to nebudeš chtít sama říct, ode mě se to nedozví."