Zamrzla jsem uprostřed pohybu.
„Pohni si!“ slyšela jsem někoho křičet.
„Jo jenom si vezmuu ten mobil a jdu.“ rychle jsem vlítla na
záchod a zamkla se.
„Charlie? Proč to tak řve?“ nic jsem neříkala. Louis to
ztišil. „Charlie?“
„Na záchodě.“ odpověděla jsem a klepala se na celém těle.
„Aha. Tak si pohni pořebuju taky.“ A do háje! Co teď? Mysli
Charlie, mysli.
„Ehmmm. Nemůžeš jít až na koupališti vypadá to na dýl.“
„Ne, protože jedeme rovnou do arény. Už je čas, tak si pohni
pojedeš s náma.“ Do prdele!
Tohle je v háji, tohle je v háji! „Ehm. Tak na mě
počkej v autě.“ Prosím jdi tam prosím jdi…
„Nepočkám potřebuju na ten záchod.“ Do prdele!
Z tohohle už se nedostanu.
Pomalu jsem otevřela dveře, a když byly dokořán Louis na mě
vypulil oči.
„Co tady děláš? Kde je Charlie?“ působil dost rozzlobeně.
„Já jsem Charlie.“
„Haha. Tak kde je?!“
„Před tebou.“ němě na mě koukal a asi nevěděl co říct.
„Jestli chceš, tak ti to dokážu.“ přošla jem kolem něj, našla jsem svoji
paruku, přidělávací kotlety a obočí. Všechno jsem si nasadila a vrátila se
k nehybně stojícímu Louisovi.
„Říkala jsem ti, že jsem Charlie.“ nsadila jsem svůj klučičí
hlas a poté sklopila hlavu.
„Jak? Co? Proč?“ vypadlo z něj nakonec.
Pořád jsem se dívala do země a celé mu o vysvětlila.
„Pořád to nechápu.“povzdechl si a v tom do toubusu
vtrhl Harry. Paráda!
„Tak kde ste?“ já jsem si povzdechla a uzznala, že je na
čase to vyklopit všem.
„Sedni si.“ ukázala jsem na pohovku, kam si sedll i Louis a
já začla od znova.při konci vyprávění už jsem měla sundanou paruku i kotlety s
obočím. Taky na mě koukal jako na UFO a nevěděl, co říct. Seděli sme tam a
mlčeli.
„Kluci vážně se omlouvám, ale pochpte mě. Pro mě to
v tu chvíli byla jediná možnot. Vy jste si chtěli taky splnit svvůj sen a
tohle byl můj způsob jak ho dosáhnout.“
„Dej si zase převlek a vyrážíme. Zatím se to nesmí nikdo
dozvědět.“ řekl chladně Harry a já jsem udělala, tak jak mi řekl.
Cesta byla trapně tichá, ale nedivím se. Když jsme ddorazili
do šatny a neělalii u toho bordell jako stádoo koní, všichni na nás divně
koukali. Povzdehla jsem si. A je to tu znovu.
„Sedněte si. Musím vám něco říct.“ Liam se na mě nechápavě
podíval, asi tušil, co se chystám udělat. Všicni si posedali a já začla na
novo. Připadala jsem si jako gramofonová deska.
Reakce byla stejná jako u ostatních. Jenom jsem tam nehybně
stála a čekala, co se bude dít.
Já umírám! Před pár sekundami jsem to dočetla a už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Ani nevím, co mám napsat. To je tak dokonalé, že mi to bere slova.
OdpovědětVymazatDočkáš se ho brzo(:. Já se momentálně potřebuju nějak odpoutat od reality.
Vymazat