Born to die

"Ahoj Mrně. Víš, že se na tebe s maminkou strašně těšíme? Už jenom dva měsíce a budeš tu s námi a my tě budeme milovat snad ještě víc než teď, teda pokud to jde." Mluvil zase s mým bříškem můj dokonalý přítel.

"Lou, miláčku já to Mrně taky miluju, ale mohl by jses taky věnovat mně." hrála jsem na uraženou.

"Promiň Mrně, ale maminka se na mě zlobí, takže musím končit, až si ji udobřím, tak ti zase zavolám přes bříškomobil.Pa a nezapomeň tatínek tě miluje." musela jsem se smát. Ještě mi dal pusu na bříško a svůj pohled upřel do mých očí.

"Promiň Lásko, snažím se věnovat oboum. Dneska sem si s tebou už povídal, tak si musím povídat i s naším Mrňousem", nahodil štěněcí pohled "a navíc, až skončím, tak se můžeme věnovat věcem, které s ním dělat nemůžu." šibalsky se usmál a zase se začal věnovat mému břichu.

Nechtěli jsme vědět pohlaví, proto mu říkáme Mrňous. Ikdyž se obávám, že když to bude kluk, zůstane mu to. Už máme i připravená jména, když to bude holka bude se jmenovat Theresa Jane Tomlinson, a když to bude kluk, tak to bude Thomas Louis Tomlinson. Oba se na Mrně, tak těšíme, že hned po tom, co jsem měla potvrzené těhotenství, nakoupili jsme všechno potřebné a zapsali se do kurzu pro nastávající rodiče. Louis se mnou byl na každé kontrole a byl i u toho, když prvně koplo. Bude z něj dokonalý otec.

Když dokončil svůj monolog k mému bříšku, chvilku jsme se mazlili a šli spát.

Uprostřed noci mě probudila strašná bolest v podbřišku, a když jsem ucítila mokré pyžamo, věděla jsem, že je to tu.

"Lásko, Lásko." snažila jsem se jemně vzbudit Loua, když mě zasála další ukrutná křeč a já musela vykřiknout. To konečně probudilo i Louise.

"Miláčku, co….co se děje?" zeptal se celý zmatený.

"Je to tady."
"Co je tady? Ufo? Lupič? Nebo co?"

"Louisi neříkej ptákoviny! Rodím ty imbecile!" řekla jsem s nervama v háji, kvůli té odporné bolesti.

"Ježišmarja!" začal panikařit a létat po celém pokoji, jako fetlá vačice.

"KLID!" zařvala jsem možná víc než jsem chtěla, ale zabralo to.

Ryhle naložil do auta moi tašku a potom se vrátil pro mě. Až teď jsem si všimla, že s plodovou vodou mi odtekla i krev.

Dorazii jsme do nemocnice a mě okamžitě brali na porodní sál. Louis tam se mnou nemohl jít. Prý je to rizikový porod a budu muset podstoupit cisařský řez. Za hodinu bylo po všem, ale mě uspali, takže jsem to malé ani neviděla, ale vím, že ho museli dát do inkubátoru.

Louis:

Když jsme přijeli do nemocnice Jane ihned vzali na porodní sál. Já s ní jít nemohl, protože to byl rizikový porod, když mi tohle řekli v hlavě se mi začaly honit nejrůznější myšlenky a scénáře situuací, které by se mohly stát. Nevím jak dlouho jsem jenom tak pochodoval po chodbě a přemýšlel. Když se ve dveřích od sálu objevila sestra a za ní dva pomocníci, kteří vezli lůžko s mojí Jane. Strašně jsem se lekl, že se jí něco stalo, tak jsem s rozběhl z sestrou.

"Co je s ní?" vyjekl jsem.

"Pane Tomlinson, uklidněte se prosím. Vaší přítelkyni nic není pouze je pod narkotiky. Ale s vaším synem to nevypadá dobře." cože my máme syna? MY MÁME SYNA! Ale počkat, co to říkala, že to s ním nevypadá dobře? Co tím myslela?

"Promiňte, ale jak to myslíte, že to sním nevypadá dobře?"

"Váš syn se narodil na začátku sedmého měsíce, což je dost brzo. Nemá řáďne vyvinuté plíce a srdce. Bude zázrak, když přežije dnešní noc." oznámila mi sestra s lítostí v hlase a odešla. Bude zázrak, když přežije dnešní noc. Ta věta mi pořád zněla v hlavě. Musel jsm si sednout. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděl a litoval, přemýšlel a prázdně čuměl před sebe. Ale asi dost dlouho, když jsem se konečně dostal z tranzu, vydal jsem se na sesternu, aby mi řekli jak se dostanu k místnosti s inkubátory. Musel jsem ho vidět. Našeho Mrňouska, malého Tommyho. Zavedla mě tam jedna ze sester a ukázala mi i inkubátor, ve kterém ležel malý Tommy. Byl ze všech těch miminek nejmenší, když jsem to viděl nedokázal jsem zadržet slzy. Draly se ven jedna radost a já se je ani nesnažil utírat. Nemohl jsem uvěřit, že tento zázrak tu už ráno nemusí být. Musel jsem si ho vyfotit, aspoň na mobil. Byl jsem tam asi ještě 10 minut, a pak už jsem ten pohled nemohl vydržet. Vydal jsem se na záchod opláchnout si obličej. Když jsem se podíval do zrcadla, tak jsem si připadal jako kdybych se díval na mrtvolu. Byl jsem bledý jako stěna, oči červené a opuchlé. Tohle jsem prostě nebyl já. Ještě jednou jem si pořádně oplách tvář a vydal se zase na sesternu, tentokrát abych zjistil, kde leží Jane. Přišel jsem k ní na pokoj a ona už byla vzhůru, když mě viděla lehce se usmála. Miloval jsem její úsměv. Ale když jsem přišel blíž k její posteli a ona mi viděla pořádně do tváře úsměv jí zmizel.

"Louisi? Co se stalo?" nedokázal jsem v sobě zadržovat slzy.

"Loui, Lásko? Proč brečíš? Řekni mi to." nemohl jsm mluvit. Jeom jsem ji objal.

"Lou, co je s naším Mrnětem?" zeptala se šeptem a já cítil jak se jí chce taky brečet.

"Máme malého Thomase, Lásko…" zašeptal sem a lehce se usmál.

"Tak proč brečíš?" objal jsem ji ještě pevněji.

"Nemá dostatečně vyvinuté plíce a srdce. Sestra říkala, že bude zázrak, když přežije dnešní noc." Jane začala ihned brečet a drtit mě obětí. Po chvíli se odtáhla a začala se sama sebe ptát proč?.

"Loui?"

"Ano Lásko?"
"Víš, kde leží chci ho vidět." "Aspoň jednou" dodala šeptem. Jenom jsem přikývl a vzal jí za ruku.

Přišli jsme k inkubátorům a já ji ukázal na ten Tommyho. Prvně se lehce usmála, ale pak se rozplakala ještě více než v pokoji. Objal jsem ji, a tak jsem společně plakali. Po 10minutách nás vyhnala sestra a já vyprovodil Jane do jejího pokoje. Zůstal jsem tam s ní.

Ráno kolem osmé přišel dokor. Pořád jsem doufal v pozitivní zprávu.

"Je mi to hrozně líto, ale váš syn, to nezvládl a před 10 minutami zemřel." Když to dořekl, krve by se ve mně nedořezali, jak jsem zamrzl. Jane spustila hysterický pláč. Rychle jsem se vzpamatoval a objal ji.

Po třech dnech Jane pustili z nemocnice. Na druhý den se konal pohřeb. Já ani Jane sme to nezvládali. Vládla u nás tichá domácnost. Každý jsme se utápěli ve svých myšlenkách nebo jsme společně plakali.

Nikdy jsme se z toho úplně nedostali a jeho první a zároveň jedinou fotku jsme měli zarámovou a pověšenou na zdi v obýváku vedle ostatních členů rodiny a kamrádů. Po dvou letech Jane znovu otěhotněla. Narodila se nám zdravá holčička, ale na "Mrně" Tommyho nikdy nezapomeneme a vždy ho budeme milovat a nosit ho v srdcích.